The Hammerhead

Fyzikální koncept MULTIVERSE-JUMP (MVJ) pohonu je již po několik tisíciletí patateticky znám napříč celou galaxií, což, vzhledem k tomu, že se jedná o jediný, prakticky proveditelný způsob nadsvětelného cestování, není zas tak překvapivé. 

MVJ je bez nadsázky nejdůležitější technologií Mléčené dráhy a našeho vesmíru vůbec. Jedn díky němu je možné mezihvězdné cestování a obchod, či navazování vztahů s jinými civilizacemi a průzkum vzdálených celestiálních objektů. 

Principy:

Jak říká fyzika multivesmíru:  

• existuje nekonečné množství vesmírů
• každý z nich rezonuje na své jedinečné entropické frekvenci a nemůže tedy interferovat s jinými vesmíry
• některé vesmíry mají společnou éterickou pozici -- tj., v souladu s předchozím pravidlem, mají společné souřadnice: místo A v jednom vesmíru má stejnou pozici jako místo A v druhém vesmíru; tato dvě místa koexistují na stejné pozici v éteru, avšak rezonují na jiné entropické frekvenci a tedy se nemohou navzájem ovlivňovat.

V těchto vesmírech mnohdy panují značně rozdílné fyzikální zákony, než-li v tom našem. Některé vesmíry jsou tedy i velice nebezpečné -- ba co víc, pokud odlišné fyzikální zákony zabraňují kupříkladu vzniku buněčných struktuku, mohou být dokonce smrtelně nebezpečné. 

Na druhou stranu, odlišné fyzikální zákony mohou být i velice prospěšné -- konkrétněji, pokud je rychlost c v jiném konkrétním vesmíru vyšší, než-li v tom našem (tedy c₁ < c₂ - pozn. autora), jsme již napůl cesty k  hotovému MVJ pohonu; jediné čeho musíme dosáhnout, je přemístění cestujících do tohoto vesmíru, ve kterém mohou po stejných souřadnicích cestovat mnohem rychleji než v tom našem, aniž by porušovali Einsteinovskou fyziku a potýkali se s následky porušování kauzality. 

K tomuto úkolu slouží tzv. Vilenkin-Tegmarkovy generátory (konfederační název - pozn. autora), což jsou v podstatě obří gravitonové zářiče, které dokáží specifickým způsobem ohýbat časoprostor a vytvořit tak trans-vesmírnou bránu, přechod mezi dvěma vesmíry. 

Takto "prospěšných" vesmírů je však jen velmi málo; ten s doposud nejvyšším pozoroaným limitem rychlosti světla nazýváme Beta vesmír (na diagramu vyznačen růžovou linií) a jeho "služeb" využívá většina současných MVJ pohonů. 

Vesmír, který tak dobře známe na základě empirických znalostí, nabytých každodenním životem v něm, označujeme jako Alfa vesmír (na diagramu vyznačen modrou linií). O výchozím bodu v tomto vesmíru referujeme jako o Alfa-počátku a o cílové destinaci zas jako o Alfa-destinaci. Korespondujícím způsobem pak odpovídající body v Beta vesmíru nazýváme Beta-počátkem a Beta-destinací.

Mějmě si tedy vzorový příklad:

Naše vesmírná loď X, reprezentovaná oranžovou tečkou, se chce dostat co nejrychleji ze svého alfa-počátku do své alfa-destinace. Ve výchozím bodě tedy aktivuje své
Vilenkin-Tegmarkovy generátory a přesune se na odpovídající lokaci v Beta-vesmíru, s c₂ > c_1. Tudy, pomocí konvenčních iontových motorů, cestuje zdejší podsvětelnou rychlostí až do své Beta-desinace. Zde opět přijde řada na Vilenkin-Tegmarkovy generátory a loď se konečně dostane do své Alfa-destinace.